První zmínka o této obci pochází z městské berní knihy z roku 1418, Radobyčice jsou však nepochybně mnohem starší. Od první doložené zprávy patřily k plzeňskému městskému velkostatku a až roku 1848 se staly samostatnou obcí. Již v roce 1418 zde bylo 15 usedlostí. Kolem roku 1487 byl postaven most před řeku Radbuzu, který umožňoval spojení s Plzni. V té době byla ve vsi i krčma a mlýn.

Školou i farou Radobyčice patřily k Liticím, ty se však v polovině 18. století silně poněmčily a jazykové poměry se zlepšily až roku 1784, kde ve Štěnovicích byla z bývalého kláštera trinitářů ustavena lokálie (menší fara), k níž byly připojeny Útušice a Radobyčice.

Počet obyvatel i domů v 19. století rostl, roku 1850 zde bylo již 47 domů. Radobyčice patřily mezi nejvýstavnější vsi v okolí Plzně, dvě třetiny domů byly kamenné, ostatní dřevěné.
Děti chodily do školy do Štěnovic až do roku 1866, kdy byla v Radobyčicích postavena vlastní jednotřídní škola. Ta byla zrušena v roce 1963 a děti musely jezdit do Litic.
Od konce 19. století se vesnice rychle rozšiřovala, a to z velké části díky tomu, že se zde usazovali dělníci, pracující v Plzni. V roce 1930 zde bylo již 118 domů a 645 obyvatel, přesto si ves udržela venkovský ráz a zemědělské usedlosti příliš neměnily svoji podobu. Roku 1776 byla na návsi postavena kaplička, druhá z roku 1842 byla při cestě do Černic. Obec zůstávala i po první světové válce převážně zemědělskou, jen v prostoru Na Vale se lámal kámen na štěrk v lomu, který patřil okresní správní komisi. V té době žil ve vsi sedlář, pekař, obuvník, kovář a dva krejčí. Fungovaly zde i tři malé obchody, které ovšem poskytovaly jen základní sortiment.

Roku 1924 vznikla nová čtvrť Za vodou, kde bylo postaveno devět domků. Říkalo se jí také Vepříkov – podle nepálených cihel lisovaných se slámou, jimž se říkalo vepříky.
Nejstarším spolkem zde byla od roku 1880 Občanská beseda, později přejmenovaná na Hospodářskou besedu. Byla zde založena místní organizace agrární strany i sociálně demokratické strany. Působil zde Sbor dobrovolných hasičů a po roce 1919 tělocvičné jednoty Sokol a Dělnická tělocvičná jednota. Roku 1915 byl ves elektrifikována, roku 1917 zde byl zaveden první telefon. Od roku 1923 byly Radobyčice spojeny s Plzní státním autobusem na lince Plzeň-Předenice.

V roce 1941 zde bylo rozpuštěno obecní zastupitelstvo a místo něho dosazen vládní komisař. Bezprostředně v květnu 1945 se zde ustavil místní národní výbor, který působil do roku 1949, kdy byly Radobyčice připojeny k Plzni. Roku 1954 zde vznikl samostatný Obvodní národní výbor Plzeň-Radobyčice, ale roku 1964 byla ves připojena k okresu Plzeň-jih. Součástí Plzně se znovu staly od roku 1976.

Zdejší ulice byly pojmenovány až po připojení k Plzni, konkrétně v roce 1979. Tehdy bylo pojmenováno 27 tamějších komunikací a omylem vznikla i ulice Zářijová. Jelikož se ale jednalo o administrativní chybu, byl název krátce nato opraven na ulici Zářivou. Nové ulice zde vznikaly i po roce 1989. Nejnovější pak pocházejí z roku 2018 – Řadová, U Křižovatky, Mezi Duby apod.

umo3.plzen.eu