Osada Doudlevce je v písemných pramenech připomínána již roku 1227. Dle názvu lze usuzovat, že zde žili příslušníci slovanského kmene dúdlebského. Roku 1266 daroval Přemysl Otakar II. osadu spolu s Liticemi a dalšími obcemi do majetku chotěšovského kláštera. V církevní správě kláštera osada zůstala dlouhá staletí stejně jako Litice, protože příslušela k litické faře i škole.

Při založení Nové Plzně (kolem roku 1295) byly Doudlevce darovány novému městu. Roku 1418 zde bylo však pouze 12 usedlostí a jejich počet se ještě zmenšoval. Na počátku 17. století díky morovým ranám a různým válečným konfliktům zde bylo již jen sedm statků. Počátkem 18. století zde bylo statků osm, jeden z nich drželo město Plzeň, které zde zřídilo panský dvůr. Dále tu bylo šest podružských usedlostí a obecní chalupa, byl tu kovář i pastýř. Pěstovalo se zde obilí, při Radbuze byla chmelnice a na Homolce vinice. Díky pozemkové reformě (raabizaci) zde na přelomu 18. a 19. století bylo 25 zemědělských hospodářství a mlýn.

Od roku 1873 zde pracovala kruhová cihelna Emila Škody (později jeho syna Karla). Ke zlomu došlo koncem 19. století, kdy na území Doudlevec či v jejich těsné blízkosti vznikly tři městské podniky – vodárna, plynárna a elektrické podniky, jejichž zaměstnanci se z velké části usazovali právě v Doudlevcích. Obyvatelé Doudlevec kromě toho pracovali převážně ve Škodově cihelně, ve Škodových závodech, na dráze (od 1876 obcí vede trať na Klatovy a Železnou Rudu) či v Piettově papírně. Nárůst obyvatelstva vedl k potřebě zřízení nových obchodů, s růstem dětí bylo zapotřebí zřídit školu. Do té doby doudlevecké děti navštěvovaly školu v Liticích, kde byla ovšem vyučovacích jazykem němčina. Doudlevečtí se tedy vymohli kvůli českému vyučovacímu jazyku přiškolení do Plzně. Dlouhá léta se pak táhl spor mezi městem Plzní a doudleveckou obcí o placení poplatků za školní potřeby. Přes různé peripetie roku 1901 získaly Doudlevce povolení k zřízení samostatné trojtřídky, pro niž byla roku 1903 postavena nová školní budova (fungovala do roku 1963). Roku 1935 byl ustaven Kostelní spolek pro Plzeň-Doudlevce, který usiloval o postavení kostela v obci. Po válce spolek koupil od armády alespoň dřevěný barák, který byl upraven na kapli sv. Václava. Vysvěcena byla roku 1947, k jejímu uzavření došlo v osmdesátých letech a později byla zbořena.

S růstem obyvatelstva rostl i počet domů, vznikaly nové části (např. Malá Strana, Podhájí, Na Srandě).

O připojení Doudlevec k Plzni se jednalo již na počátku 20. století, nakonec bylo uskutečněno až roku 1924, kdy vznikla Velká Plzeň. Roku 1929 byl vybudován nový most přes Radbuzu, v roce 1934 Tyršův most. Velký rozvoj přinesla elektrotechnická továrna ET Doudlevce. Její počátky sahají před první světovou válku. V letech 1914–1918 byla postavena mostárna a plechárna, provoz v nich byl zahájen v roce 1917. Po válce došlo k prudkému rozvoji elektrifikace. V roce 1922 byla v doudlevecké továrně zahájena výroba prototypů elektrických přístrojů a strojů, což odstartovalo výstavbu dalších hal. Po připojení k Velké Plzni s vlastním městem brzy byly propojeny i stavebně.

Před vznikem Velké Plzně nenesly doudlevecké ulice žádné názvy. V plzeňském adresáři vydaném v roce 1921, kde jsou kromě vlastního města také okolní obce, je tak pouze seznam částí Doudlevec. Prvně byly tamější ulice pojmenovány až po připojení k Plzni. Konkrétně 25. října 1926 schválilo plzeňské zastupitelstvo 28 jmen veřejných prostranství v této původně samostatné obci.

Tehdejší jména byla vybírána z různých oblastí a téměř všechna zůstala platná až dodnes. Pro názvy byla využita stará místní jména (Na Roháči, Malostranská), označení budov stojících v konkrétních ulicích jako například nemocnice (Samaritská) či podniky (Barvířská, Průmyslová). Inspirací se stalo i vinařství (Vinohradská, Révová apod.), voda a řeka (Mostní, Ostrovní apod.), první světová válka (Verdunská, Piavská apod.) či májové slavnosti (Májová).

Kromě schválených názvů byla tehdy navržena i jména, která nebyla nakonec uvedena v platnost. Například na bývalé Malé straně se měly nacházet ulice nazvané po Vlastě, Krokovi a jeho dcerách Kazi, Tetě a Libuši. Nakonec ale pro tyto ulice byla vybrána jména Pod Hájem, Pod Homolkou, Příkrá, Srázná a Hluboká. Také v prostoru za Homolkou měly původně vzniknout ulice nazvané jinak, v tomto případě se měly zdejší komunikace jmenovat po planetách či římských bozích – Marsova (!), Jupiterova, Neptunova a Saturnova. Nakonec se místo nich použily názvy K Valům, Na Bradlavce, Úhlavská a K Vodojemu.

Za druhé světové války byly ulice, které připomínaly svými názvy Velkou válku, přejmenovány. Pro všechny byla vybrána jména obcí. Toto pojmenování z roku 1940 zůstalo dodnes třem ulicím, a to Nebílovské (původně ulice Piavská pojmenovaná na paměť bojů na Piavě), Předenické (původně Drinská na paměť bojů na Drině) a Útušické (vznikla jako Sibiřská, což měla být reminiscence na působení československých legií na Sibiři). Dnešní Verdunská ulice byla také v roce 1940 přejmenována po obci. Pro ni byly zvoleny Čižice, ale na rozdíl od výše zmíněných jí byl původní název z roku 1926 po druhé světové válce navrácen. Podobný osud potkal i ulici Zborovskou nazvanou v roce 1926 na paměť bojů u Zborova za první světové války. Ta nesla v letech 1940–1945 jméno po nedaleké obci Štěnovice.

Nové ulice v této části města vznikaly ovšem i po roce 1926 a vznikají dodnes. Například kolem Meditační zahrady vznikly v roce 2016 ulice nazvané Meditační, Na Kramlíku, Hluchavková, Třezalková či Pod Hradištěm.


Více: https://umo3.plzen.eu/ a https://umo2.plzen.eu/